Když jsem začátkem roku 2009 zjistila, že jsem těhotná, byl to trochu šok. I přes to, že jsme miminko plánovali a já vždycky skoro obrečela každou další menstruaci. Prostě najednou to bylo tady, největší změna mého života.
Jako správná prvotěhotná jsem vykoupila knihkupectví, sehnala všechny dostupné časopisy o mateřství a hledala další a další zbytečné informace na internetu. A čím víc informací jsem měla, tím se exponenciálně zvyšoval i strach z toho, co všechno by mohlo být špatně.
I když se těhotenství vyvíjelo naprosto fyziologicky a jediné, co mě mohlo trápit, byly silné celodenní nevolnosti až do nějakého dvacátého týdne, stejně jsem se stresovala. Naštěstí jsem chodila do práce a díky neustálému kontaktu s lidmi se mi dařilo na ten divný jiný stav zapomenout. Tedy aspoň do chvíle, než byl čas na oběd, koření a zejména česnek mi smrdělo snad až do porodu.
Osm týdnů před termínem jsem nastoupila na vytouženou mateřskou a konečně začala svědomitě shánět výbavičku. To už jsem věděla, že čekám holčičku (při prvním UZ, kdy už se to běžně poznává, se jí podařilo dobře schovat), ale stejně jsem se držela co nejvíc neutrálních barev. Co kdyby, že jo. Ale konečně jsem byla spokojená, pupek ještě tolik nepřekážel a energie jsem měla na rozdávání.
Poslední měsíc se to rychle změnilo. Každé ráno jsem přemýšlela, jakým způsobem vylézt z postele, kolíbala se po bytě a ukecávala mimino, ať už konečně vyleze. Jenže Myšpuli se moc nechtělo a pobyt v bříšku si dokonce prodloužila o pět dní. Nesnesitelně dlouhých.
No a pak se konečně narodila. Klasickým lékařsky vedeným porodem, i přes to naštěstí bez komplikací. Krásné zdravé miminko, které mi bezdůvodně na pět hodin odnesli. Ale já byla ráda, že už to mám za sebou, a tak mě ani nenapadlo protestovat. Až o pár týdnů později jsem dospěla k přesvědčení, že jestli budu ještě jednou těhotná, chci všechno jinak.
Žádné komentáře:
Okomentovat